10.7. 2013 Čas na šoulačku
Opět, po dlouhé době, jsem vyrazil směr příroda. Rozhodnutí, že si skočím do přírody nafotit zvířata, nebylo záměrem. Původní plán byl sbalit termosku čaje a sednout na kolo a jet se někam z čajovat do přírody. Ovšem v garáži prázdno..."kde jsou kola" ? Vzpomněl jsem si, že rodiče si je sebou brali na menší výlet. No co stál jsem před rozhodnutím... vykašlat se na to, nebo jít zu fus.
Měl jsem už zbaleno, nachystanej, hudba v uších, tak si teda aspoň zajdu na čaj kousek do lesa, nedaleko od domu. Foťák jsem měl u sebe a maskovanou košili na sobě. No co se nestalo, ani né 500 metrů od domu v silném porostu pšenice zamávalo paroží. Povylezl malý srneček aby se naládoval libovou trávou, která rostla okolo. Po dlouhé neúčasti na fotolovech jsem byl poměrně dost unavenej a pomalé plížení v dřepu směrem k srnci mě neskutečně unavilo a oslabilo ve steheních svalech. Nasbíral jsem nějaké fotky ale nebyl jsem kompletně maskovaný. Výrazně viditelná tvář srnce upoutala. A světle dlouhé kalhoty, které jsem měl na sobě tomu moc nepomohli. Mimochodem světlé proto, abych zavčasu viděl nějaké klíště a mohl ho odstranit (v dnešní době to s něma není sranda).
Ani né po dálším půl kilometru jsem narazil na druhej kousek. tentokrát samička. Bohužel jak sem se zmínil byl jsem po dlouhé době totálně unavenej a svaly už to nedávali. Plížil jsem se tedy v leže. Po tvrdé půdě, která byla spoustu dní vysoušena ostrým slunce, se ale velmi špatně lezlo.
V lesíku jsem si pak dal Tamaryokuchu čerstvě doveženou z Japonska.... Delikatesa !! Prošel jsem se dál po svých oblíbených místech. Ačkoli jsem byl unavenej, věděl jsem že by byla chyba to neprojít. Nafotil jsem krásu naší přírody. Parádně zarelaxoval a odpočnul. Nakonec jsem ani nelitoval toho kola. Protože kdyby tam bylo, kdo ví co bych nafotil.